Jan Tichy Photography

ČLÁNEK: Lahůdky v ohnisku 55mm a 58mm

Mám rád ohnisko 50mm, je šikovné a hodí se na spoustu věcí. Když ale beru s sebou dva objektivy, kde většinou jedním je 35mm, tak lehce delší ohnisko 55/58mm se k pětatřicítce výborně hodí. Tyto prodloužené padesátky jsou skvělé na portréty, detaily, focení při slabém světle a řadu dalších věcí. Přitom jsou stále celkem malé a skladné. Najdeme mezi nimi naprosté perly, některé z nejúžasnějších objektivů, které byly kdy vyrobeny. Pojďme se podívat na ty, co mě zatím nejvíce zaujaly.



Carl Zeiss T* FE Sonnar ZE 55mm f1.8 (e-mount)

U tohoto skla budu používat jen samá superlativa. Za mě jedno z nejgeniálnějších skel, jaké bylo kdy vyrobeno. Všude ho beru s sebou. Nemá téměř slabinu. Díky němu jsem toto ohnisko natvrdo přidal do mé základní výbavy. Proč? Protože je dobré na všechno :) Na první pohled nezaujme poněkud „obyčejnou“ velikostí clony. F1.8 je zastoupeno ve světě objektivů snad 1000x a navíc proč platit za objektiv s tak běžnými parametry takové peníze. Tento Sonnar je ale při plně otevřené cloně ostrý jak břitva od rohu k rohu a má skvělý kontrast, barvy i kresbu jemných detailů. Světelnost tohoto skla je stejná jako jeho clona – T1.8, což je skoro stejné nebo jen o málo méně než většina konkurenčních objektivů s clonou f1.4. Bokeh je velice jemný a nerušivý při focení zblízka a krásně malebný na střední vzdálenost. Není to sice čistokrevný Sonnar, ale z fotek jde poznat, že jeho optická konstrukce je jiná než u velké většiny ostatních skel. Barvy jsou krásně syté a skutečné. Při správném použití lze na fotkách docílit velmi silného 3D pocitu. Objektiv má autofocus – ten je velice přesný a poměrně rychlý (chce to trošku cviku a poznat, který režim ostření foťáku nám nejvíce vyhovuje, novější modely A7 nebo a6xx v rychlosti také pomůžou, ve slabších světelných podmínkách může někdy trochu lovit, ale i tak to na většinu fotografických disciplín bohatě stačí). Objektiv je malý, lehký a precizně zpracovaný. Jestli bych ale měl něco vytknout, tak je to „focus by wire“ (tzn. že objektiv nemá ostřící helicoid, ale pohybem prstence dáváme signál foťáku a ten dává signál objektivu, jak moc a jak rychle má ostřit, bohužel tam ale je maličké zpoždění a požitek z manuálního ostření pro mě není takový, jako u plně manuálních skel). Další věc je, že díky asferickým členům se za jistých okolností mohou v bokehu objevit tzv. „onion rings“ (taková vrásčitá struktura v kolečkách bokehu – bohužel tím trpí dost moderních skel - něco za něco). Nic jiného se mi ale nevybavuje. Našel jsem, co jsem hledal, a už nemám potřebu hledat lepší objektiv s autofocusem v tomto ohnisku. Ano, existují objektivy poskytující ještě o chlup vyšší kvalitu obrazu, ale buď jsou obrovské, nebo nemají autofocus, nebo váží příliš, nebo stojí skoro sto tisíc...anebo všechno dohromady :) FE Sonnar je naprostý poklad...



Minolta MC Rokkor-PG 58mm f1.2 (Minolta MD)

U každého lovce objektivů nastane okamžik, kdy ho začnou okouzlovat objektivy s velkou clonou. Vyzkoušel jsem si jich několik a z 1.2ek mi nejvíc učaroval tento. A nejsem sám, na zahraničních serverech proběhlo kdysi dávno hlasování o nejoblíbenější staré sklo a tento Rokkor se umístil na prvním místě. Jeden z legendárních objektivů historie. Navíc jsem měl při koupi štěstí a narazil jsem na kus, který je na f1.2 velice ostrý, což u těchto Rokkorů není pravidlo. Je celkem těžký, o fous větší než běžné padesátky, ale vyrobený z poctivých materiálů a naprosto precizně. Jediné, co mi na mé verzi tohoto objektivu vadí je pogumovaný ostřící prstenec – guma po několika dekádách zeslábla a v teplých měsících je volnější (v zimě je zase zpátky fest :) ). Barvy jsou syté, teplejší. Bokeh je divoký a zajímavý na f1.2, ale na f2 je ultra jemný. Když se objektiv trošku zacloní, tak je ostrý jak břitva od rohu k rohu. To na něm mám rád – dá se využít různě při různém nastavení :) Dobrá kresba jemných detailů, ostrost a malá hloubka ostrosti při f1.2 vytváří krásný 3D pocit, takže když se zadaří, fotky vypadají jak ze středoformátu. Překrásný kus skla, se kterým je radost pracovat...



Canon FD 55mm S.S.C. f1.2 (Canon FD)

Tento starší typ Canonu velmi mile překvapil. Mechanické zpracovaní je skvělé. Masivní, poctivý objektiv. U novějších FDn objektivů je vidět, že už se na materiálu trošku šetřilo, tím ale v žádném případě neříkám, že jsou špatné. Na druhou stranu je objektiv díky poctivému zpracování poměrně velký a těžký. Ostření jde jemně, a osmilamelová clona se přecvakává hladce jako zámek od trezoru. Objektiv je velice slušně ostrý i na f1.2, zacloněný je ostrý jak břitva od rohu k rohu. Barvy jsou teplejší, bílá lehce kontaminovaná žluto/oranžovou, jak už to u japonských skel často bývá. Bokeh je poměrně jemně malebný na blízkou vzdálenost, na střední vzdálenost začíná celkem nervóznět. 3D pocit je výrazně nižší než u objektivů popsaných výše, ale zase jde s tímto Canonem docílit jiných efektů. Plus je stále sehnatelný za velice slušný peníz.



Olympus Zuiko 55mm f1.2 (OM)

Zuika mají jednu obrovskou výhodu – patří většinou v každé kategorii k tomu nejmenšímu a nejlehčímu na trhu. Tohle Zuiko tomu není výjimkou. Příjemná malá pětapadesátka. Barvy má syté a táhnou spíše do teplých tónů. Velice ostrá od rohu k rohu, když se zacloní. Kdo by si ale pořizoval sklo v tomto ohnisku se clonou 1.2, aby bylo ostré, když se zacloní. Na to existují ve světě starých skel tisíce mnohem levnějších možností. Toto sklo samozřejmě vyniká charakteristickou kresbou na f1.2. Kontrast je sice nižší, a někdy se vytvářejí aury kolem jasných předmětů, takže dostat objektiv pod kontrolu někdy může být celkem těžký úkol. Na druhou stranu bokeh je na f1.2 překrásný, jemný u krátkých vzdáleností, velice (až impresionisticky) malebný na střední vzdálenost – jasný důvod číslo jedna, proč si objektiv pořídit. Trošku mi připomíná bokeh Porstu 55/1.2.



Carl Zeiss Jena T Biotar 58mm f2 (M42)

Legendární záklaďák od Zeisse. Po celou dobu výroby patřily Biotary ve své kategorii vždy k tomu nejlepšímu a nejdražšímu, co bylo na trhu k mání. Vyráběl se v několika verzích. První mosazná se 17 lamelami clony (tato verze se vyráběla i v černé barvě), preset verze s vroubkováním zepředu s 12 lamelami clony, preset verze bez vroubkování s 10 lamelami clony a poslední semi-auto verze s 10 lamelami clony. Opticky jsou na tom všechny verze podobně, kromě první mosazné verze se 17 lamelovou clonou – ta má mnohem jemnější bokeh a neroztáčí tolik pozadí, má také nejdelší minimální zaostřovací vzdálenost (0.9m) jelikož vychází z dálkoměrných objektivů – je ale zase znatelně menší než ostatní verze. Poslední semi-auto verze byla zase jediná, která mi při ostření na nekonečno nemlátila do zrcátka na Canonu 5D mark II, semi-auto mechanizmus je ale méně příjemný na používání. Biotary jsou moc povedená skla, s krásným charakteristickým bokehem, který je na krátkou vzdálenost jemný. Na střední vzdálenost je bokeh plný charakteru :) Díky špatné korekci některých aberací vytváří Biotary při ostření na určitou vzdálenost, kdy pozadí je v určité vzdálenosti za objektem, na který ostříme tzv. „swirl“ (efekt vytvářející pocit, že se kolem zaostřeného objektu všechno točí). Barvy jsou krásné a skutečné. Na f2 je ostrost více než dostatečná pro portréty či focení detailů. Při zaclonění na f8-f11 je kresba slušně ostrá od rohu k rohu (žádnou žiletku ale nečekejte), kresba jemných detailů je nížší na jakoukoliv clonu. Na fotce je hezky vidět konzistentnost antireflexní vrstvy, označované červeným T - u posledního modelu semi-auto už tohle Tčko na objektivu značené není, což ale neznamená, že antireflexní vrstvu nemá...jen už to v době jeho výroby nebyla taková výjimečná technologie, na kterou by se muselo poukazovat. Když si vezmu, jak silně cenově podhodnocený Biotar v našich končinách je, tak vlastnit jeden je absolutní povinnost pro každého :)



Meyer Optik Gorlitz V Primoplan 58mm f1.9 (M42)

Pár let zpátky byl Primoplan takové pěkné hliníkové sklíčko pod tisícovku. Pak se ale úplnou náhodou dostalo k Petrovi Šedému a tomu se podařilo vyfotit Primoplanem naprosto úžasnou sérii fotek přírody. Detaily hub s beruškama v záplavě bokehových kuliček, spící motýly v zarosených trávách v záplavě kuliček atd. Dodnes jsou tyto fotky to nejlepší, co jsem z Primoplanu viděl. Poptávka po Primoplanu se rychle zvedla a dnes sehnat Primoplan ve skvělém stavu pod deset tisíc, je celkem štěstí. Dostat Primoplan pod kontrolu a dostat z něj maximum vůbec není jednoduché. Kresba je na plnou díru je ve středu snímku sice ostrá, ale hodně měkká s nízkým kontrastem. Cloněním se kontrast zlepšuje a zlepšuje se i kresba v rozích snímku, ale kresba v rozích není úžasná na žádnou hodnotu clony. Kresba jemných detailů je podprůměrná. Barvy jsou překrásné, skutečné. Bokeh je divoký a velice charakteristický. Když je v pozadí snímku hodně světlých bodů, z Primoplanu se stává mocný bublinkátor. I proto také patří mezi nejvyhledávanější staré objektivy. Osobně neumím Primoplan využívat při focení portrétů, ale na detaily je to ultimátní sklo.



Helios 44 58mm f2 (M42/M39)

Další "legenda" – objektiv, který se v historii vyrobil v největších počtech vůbec. Sovětská kopie Biotaru. Říká se, že první Heliosy jsou kompletně sestaveny ze součástek a skel, které sovětská armadá odvezla z Jeny. Kousky jsou to extrémně vzácné, a je pravděpodobné, že je naživo nikdy neuvidíte. U inzerátů na stříbrný Helios 44 se čas od času objeví popisek, že je sestavený ze Zeiss součástek z Jeny. Je to ale naprosto mylná informace. Stríbrné Heliosy 44, které se sem tam k prodeji objeví se vyráběly na konci 60. let a to je tak 15let+ od dob, co se Heliosy vyráběly ze součástek z Jeny (ty jsou extrémně vzácné a jinak značené). Heliosů je spousta typů, mezi moje nejoblíbenější bych zařadil 13 lamelový stříbrný Helios 44 58/2, Helios 44-3 MC 58/2, Helios 44-2 (celočerný nebo zebra) 58/2 nebo jakákoliv modernější verze Helios 44m-4 (5, 6, 7) v MC verzi 58/2. U Heliosů se nedá řídit žádným pravidlem – jeden kus může být úžasný, a druhý úplně stejný ne. Na druhou stranu z asi 30 Heliosů, co mi prošlo rukama byly vyloženě špatné asi dva a to nejvýraznější rozdíl byl při focení na nekonečno. Pravda, všechny jsem si napřed rozebral, vyčistil a zase složil (často i poměrně dobře :) ) Barvy se liší podle antireflexních vrstev (vrstvy). Např. 44-3 má barvy spíše do studena, stříbrný třináctilamelový Helios 44 zobrazuje barvy do až extrémně teplých tónů. Heliosy bývají často kritizované ve světě starých skel. Kritizují je většinou uživatelé, kteří s nimi neumí fotit, nebo kteří nepochopili, v čem Heliosy vynikají a v čem ne. Stačí se podívat po internetových galeriích a člověk najde stovky a tisíce nádherných fotek z Heliosů. Jelikož je levný a snadno dostupný, tak se dostane ke spoustě talentovaným fotografům a začne jejich cestu světem starých skel, která by kvůli vysoké ceně jiných objektivů třeba vůbec nezačala. Názor na Helios si každý musí udělat sám. Určitě bych s ním nefotil krajiny nebo architekturu, jelikož kresba v rozích snímku nebo kresba jemných detailů nikdy nebude TOP. Ale na portréty nebo focení detailů je Helios úžasný - krásně přitom vynikne charakteristický bokeh s roztočeným pozadím, nebo celá plejáda odlesků, která dokáže snímek při správném použití hezky oživit a ozvláštnit. Pro mě osobně je Helios jasná „legenda“ jak jsem psal na začátku odstavce. Sklo, ke kterému se jednou za čas vždy hrozně rád vrátím a které dostane přednost i před mnohonásobně dražšími a vzácnějšími bratříčky.



Carl Zeiss T* Otus Apo-Distagon 55mm f1.4 (Nikon F)

...no a skoro bych zapomněl - jedno z vůbec nejkvalitnějších skel pro 35mm formát. Co k němu říct? Ostrost na všechny clony, podání barev, korekce aberací - vše na vrcholové úrovni. Mechanicky naprostá perla, která bude bez problémů fungovat i v -30 stupních celsia. Precizní zpracování. Z fotek jde silný 3D pocit. Bokeh je jemný a nerušivý. Nemá autofocus, ale velice dobře se s ním ostří. Těžko lze tomuto sklu v oblasti výkonu něco vytknout. Na druhou stranu - je velké, těžké a dost drahé. Není to sklo pro každého, ale když někdo hledá absolutní špičku, tak to má celkem snadné :)



Jaká skla by ještě stála za zmínku, ale neni pro ně prostor?

Minolta MC Rokkor 58mm f1.4 (MD) – velice příjemné sklo, používal jsem ho, než jsem si sehnal f1.2ku. Mají podobnou kresbu a když člověk vezme v potaz, jaký je mezi nimi cenový rozdíl, tahle trošku pomalejší verze se opravdu vyplatí.

Fujinon 55mm f1.8 (M42)
– povedené sklo, které se dá sehnat za slušný peníz. Musí se na něm ale upilovat taková drážka na ovládání clony, aby nebránila v adaptéru a objekitv se dal plnohodnotně používat.

Takumar 55mm f1.8 (M42)
– nebo i verze f2 či f2.2. Tyto starší Takumary se mě osobně líbí kresbou víc než ty novější. Malebný bokeh, příjemná cena. Často ale zažloutlá optika.

Nikkor 55mm f2.8 "magic micro" (Nikon F)
- můj poslední Nikkor :) Není to sice žádná magie, ale poctivě ostré makro sklo, zvětšení "jen" 2:1, ale při focení produktů naprosto dostatečné...je to pracant.



Co bych ještě rád vyzkoušel?

Nikkor 55mm f1.2 (Nikon F) – jen kvůli té jeho malebnosti na plnou díru...
Fujinon 55mm f2.2 (M42) 
Makro Prakticar 55mm f2.8 (PB)

                                                                                                                                       Honza Tichý

Zajímá Vás problematika starých manuálních objektivů? Podívejte se na 
aktuální nabídku kurzů, nebo na další články.